Podařilo se v případě třetí kolekce Construction Time Again. To už se v řadách kapely nacházel šikovný aranžér a muzikant Alan Wilder. Jeho příchodem dostali Depeche Mode definitivní podobu a deska pak definitivně dokázala, že máme co dělat s opravdu svébytnou a originální kapelou. Dá se říci, že jde o první plnohodnotné album DM, zvukově vynalézavé, barevné, kompozičně strhující a navíc nepodléhající zubu času, neboť mu lze bez problémů naslouchat i dnes. Přidejte skvělý hit Everything Counts a máte hotovou kapelu.

Celosvětový a mnohdy až hysterický kult Depeche Mode byl odstartován. Členové kapely se oblékli do černé kůže, pečlivě si upravili účesy (hlavně Gore byl na módní výstřelky) a superchytlavá image byla na světě. Rázem měli po celém světě nespočet klonů, kteří se snažili ze všech sil vypadat jako David Gahan. Ve vzhledu DM se snoubila zhrzená romantika, melancholie a trocha nezbytné rebelie, což zabralo dokonale.

East side story 

Zřejmě to byla jen specialita tehdejšího Československa, neboť mi není známo, že by i fanoušci v okolních zemích jednali podobným způsobem. Sama kapela o ničem podobném rovněž neměla tušení. Jistě už je vám jasné, oč jde. Osmdesátá léta v ČSSR přinesla mimo jiné dva naprosto nesmiřitelné tábory fanoušků – „depešáky“ a „metalisty“, tedy zapřísáhlé milovníky čtveřice v černém na jedné straně a onášivkované a dlouhovlasé vyznavače metalu na straně druhé. Jedni pořvávali na druhé, že „jejich“ muzika je šrot. Depešáci prohlašovali, že metal je bohapustý randál pro umaštěné idioty z vesnice, a druhý tábor naopak posměšně tvrdil, že DM je přeslazená a umělá záležitost pro malé děti. Dlužno podotknout, že metalisti měli výhodu, neb si mohli vzít na pomoc nepřeberné množství svých kapel. Depešáci měli jen tu jednu, což v podstatě přetrvalo dodnes. Je vůbec komické, že někteří opravdu přesvědčení fandové basildonských neuznávají a neposlouchají nic jiného a sveřepě prohlašují, že DM je nejlepší kapela světa. Jistě, úlohu této kapely ve formování elektronické hudby zpochybnit nelze, ale takových bylo mnohem víc. Snad za takovým zbožněním opravdu stojí propracovaná image, v níž se však DM někdy možná až moc zhlíželi. Přiznejme si však, že jim to vycházelo dokonale. 

Oslava pro masy 

V roce 1985 se Martin Gore načas přestěhoval do Berlína a právě v tomto chladném a průmyslovém městě vzniklo další album Depeche Mode, které neslo název Black Celebration. Kromě titulní hymny nabídlo jednu z vůbec nejzdařilejších skladeb kapely, monumentální Stripped, dále baladu Sometimes, což bylo jakési pokračování Somebody z minulé kolekce, a další trefy do černého. Osobně mám nejraději nenápadnou, o to víc však uchvacující Here Is The House. Oproti předchozímu albu zjemnili a soustředili se spíše na podmanivou atmosféru, což se jim podařilo. Snad na tom má zásluhu i Berlín, neboť toto město přitahuje muzikanty jako magnet. Vzpomeňme jenom Nicka Cavea a Davida Bowieho.

Zhruba v té době se ke kapele připojila jedna veledůležitá postava, fotograf Anton Corbijn, který si vzal na starost vizuální propagaci DM. Jeho výtečné černobílé fotografie, obaly desek a hlavně videoklipy se staly nedílnou součástí stále se rozšiřujícího kultu syntezátorové čtveřice.

Kapela nepolevila ve vydávání alb a rok po Black Celebration přišla se syrovou a chladnou deskou Music For The Masses. Skladby Behind The Wheel, Little 15 či Strangelove jen potvrdily nevysychající kompoziční pramen Martina Gorea, byť nešlo o tak soudržnou sbírku, jakou bylo třeba Some Great Reward. Depeche Mode se vydali na turné (v jehož rámci zavítali i do Prahy) a následně vydali živé dvojalbum 101, které představuje jakési koncertní best of. Nechápete-li, proč kapela, v níž tři lidé hrají na syntezátory a jeden zpívá, vydává živák, poslechněte si jej. Tak strhující atmosférou a energií se totiž může pyšnit jen málo koncertních záznamů.