![]() |
Depeche Mode - Jak vznikal kult autor : Jindřich Göth & sinus |
![]() |
Strana1 / Strana2
| V roce 1980 se v anglickém městě Basildonu sešla trojka Vince Clarke, Martin Gore a Andrew Fletcher, aby společně založila kapelu. Pánové (vlastně tehdy spíš ještě kluci) si zvolili název Composition Of Sound. O rok později se k nim přidal zpěvák David Gahan, který formaci přejmenoval na Depeche Mode, což byl název módního časopisu. Čtveřice začala společně zkoušet první skladby, které skládal talentovaný Vince Clarke. Ještě téhož roku se Depeche Mode dočkali debutového alba Speak & Spell, z něhož pochází i první hit Just Can´t Get Enough. Z dnešního pohledu zní deska poměrně úsměvně. Obsahuje rozjásané a hitové písničky s jednoduchoučkými refrény, ideální tak pro poskakování na diskotéce. Týká se to hlavně skladeb I Sometimes Wish I Was Dead či What´s Your Name. | ![]() |
| Ve své době však DM působili poměrně progresivně už jen tím, že šlo o striktně syntezátorovou kapelu. Rovněž nešlo přeslechnout osobitý a naléhavý hlas Davida Gahana. Suma sumárum, zrodila se jedna poměrně zajímavá formace. Bylo už řečeno, že téměř výhradním autorem repertoáru Depeche Mode byl klávesista Vince Clarke. Proto byli tehdejší fanoušci poněkud udiveni faktem, že právě on se ze skupiny záhy rozhodl odejít. Prohlásil, že je mu kabát DM čím dál těsnější a chce se věnovat odlišné muzice. Nejprve spolupracoval se zpěvačkou Alison Moyetovou na projektu Yazoo a poté společně s vokalistou Andym Bellem zformoval dodnes úspěšné duo Erasure. Paradoxní ovšem je, že hudebně nejde v podstatě o nic jiného, než o modernější a propracovanější variaci na depešácký debut. Clarke byl tedy celkem za vodou, horší to už bylo s osiřelou trojicí. Po několika týdnech tápání se však tvorby písní ujal Martin Gore a ukázalo se, že není o nic méně zdatný skladatel než Clarke. Na definitivní průlom si však kapela ještě chvíli počkala, neboť druhé album A Broken Frame z roku 1982 je i přes několik povedených kousků (My Secret Garden, See You či úvodní Leave In Silence) nevyrovnané a trochu mdlé. Ubylo sice oné rozjásanosti, kapela poněkud zvážněla, ale vytratila se samozřejmost a švih. Šlo prostě o to, aby se Depeche Mode podařilo oba aspekty skloubit. |
| Nastal správný čas
Podařilo se v případě třetí kolekce Construction Time Again. To už se v řadách kapely nacházel šikovný aranžér a muzikant Alan Wilder. Jeho příchodem dostali Depeche Mode definitivní podobu a deska pak definitivně dokázala, že máme co dělat s opravdu svébytnou a originální kapelou. Dá se říci, že jde o první plnohodnotné album DM, zvukově vynalézavé, barevné, kompozičně strhující a navíc nepodléhající zubu času, neboť mu lze bez problémů naslouchat i dnes. Přidejte skvělý hit Everything Counts a máte hotovou kapelu. Celosvětový a mnohdy až hysterický kult Depeche Mode byl odstartován. Členové kapely se oblékli do černé kůže, pečlivě si upravili účesy (hlavně Gore byl na módní výstřelky) a superchytlavá image byla na světě. Rázem měli po celém světě nespočet klonů, kteří se snažili ze všech sil vypadat jako David Gahan. Ve vzhledu DM se snoubila zhrzená romantika, melancholie a trocha nezbytné rebelie, což zabralo dokonale. |
![]() |
| Dnes to sice může znít jako sci-fi, ale
DM se v žádném případě nestarali jen o to, jak vypadají, ale ze všeho
nejvíc vylepšovali svoji hudbu. Byly doby, kdy každá nová deska předčila
tu předešlou, a týká se to i Depeche Mode. V roce 1984 vydali album Some Great Reward, na němž snad nejde najít slabší položku. Jedna pecka střídá druhou a mezi ty nejzářivější klenoty určitě patří exkluzivní hity People Are People, Master And Servant, Blasphemous Rumours a křehoučká, Martinem Gorem interpretovaná balada Somebody. DM opět posunuli hranice své tvorby a přidali mnohem více na údernosti a tvrdosti. Zejména zmíněná People Are People nepokrytě využívá prvků industriální hudby. Na desce se ideálně mísí zvuková preciznost se strhujícími melodickými linkami. Rok nato vyšla kompilace The Singles 81-85, která, jak už název napovídá, mapovala singlovou tvorbu kapely. East side story Zřejmě to byla jen specialita tehdejšího Československa, neboť mi není známo, že by i fanoušci v okolních zemích jednali podobným způsobem. Sama kapela o ničem podobném rovněž neměla tušení. Jistě už je vám jasné, oč jde. Osmdesátá léta v ČSSR přinesla mimo jiné dva naprosto nesmiřitelné tábory fanoušků – „depešáky“ a „metalisty“, tedy zapřísáhlé milovníky čtveřice v černém na jedné straně a onášivkované a dlouhovlasé vyznavače metalu na straně druhé. Jedni pořvávali na druhé, že „jejich“ muzika je šrot. Depešáci prohlašovali, že metal je bohapustý randál pro umaštěné idioty z vesnice, a druhý tábor naopak posměšně tvrdil, že DM je přeslazená a umělá záležitost pro malé děti. Dlužno podotknout, že metalisti měli výhodu, neb si mohli vzít na pomoc nepřeberné množství svých kapel. Depešáci měli jen tu jednu, což v podstatě přetrvalo dodnes. Je vůbec komické, že někteří opravdu přesvědčení fandové basildonských neuznávají a neposlouchají nic jiného a sveřepě prohlašují, že DM je nejlepší kapela světa. Jistě, úlohu této kapely ve formování elektronické hudby zpochybnit nelze, ale takových bylo mnohem víc. Snad za takovým zbožněním opravdu stojí propracovaná image, v níž se však DM někdy možná až moc zhlíželi. Přiznejme si však, že jim to vycházelo dokonale. Oslava pro masy V roce 1985 se Martin Gore načas přestěhoval do Berlína a právě v tomto chladném a průmyslovém městě vzniklo další album Depeche Mode, které neslo název Black Celebration. Kromě titulní hymny nabídlo jednu z vůbec nejzdařilejších skladeb kapely, monumentální Stripped, dále baladu Sometimes, což bylo jakési pokračování Somebody z minulé kolekce, a další trefy do černého. Osobně mám nejraději nenápadnou, o to víc však uchvacující Here Is The House. Oproti předchozímu albu zjemnili a soustředili se spíše na podmanivou atmosféru, což se jim podařilo. Snad na tom má zásluhu i Berlín, neboť toto město přitahuje muzikanty jako magnet. Vzpomeňme jenom Nicka Cavea a Davida Bowieho. Zhruba v té době se ke kapele připojila jedna veledůležitá postava, fotograf Anton Corbijn, který si vzal na starost vizuální propagaci DM. Jeho výtečné černobílé fotografie, obaly desek a hlavně videoklipy se staly nedílnou součástí stále se rozšiřujícího kultu syntezátorové čtveřice. Kapela nepolevila ve vydávání alb a rok po Black Celebration přišla se syrovou a chladnou deskou Music For The Masses. Skladby Behind The Wheel, Little 15 či Strangelove jen potvrdily nevysychající kompoziční pramen Martina Gorea, byť nešlo o tak soudržnou sbírku, jakou bylo třeba Some Great Reward. Depeche Mode se vydali na turné (v jehož rámci zavítali i do Prahy) a následně vydali živé dvojalbum 101, které představuje jakési koncertní best of. Nechápete-li, proč kapela, v níž tři lidé hrají na syntezátory a jeden zpívá, vydává živák, poslechněte si jej. Tak strhující atmosférou a energií se totiž může pyšnit jen málo koncertních záznamů. |
Strana1 / Strana2